Měření času je svým způsobem kouzelné. To, co dnes bereme jako samozřejmost je důsledkem vývoje tisíců let. V dnešní době jsou hodinky šperkem, a především symbolem postavení ve společnosti.
V tomto článku chci shrnout historii, kterou si hodiny prošly, od starověku po první náramkové hodinky.
Pochopitelně se do článku nevejde vše, co bych rád, aby informace byly kompletní, kdyby ano, nešlo by o článek, nýbrž o knížku (a ne zrovna krátkou). Berte to tedy jako rychlý vhled do historie.
První hodiny
Mezi první společnosti, které uchopili měření času, tak jak jej chápeme dnes, byly Egypťané (sluneční hodiny) a Babyloňané (měsíční hodiny).
Pro naše chápání času jsou důležití Egypťané, kteří jako první zavedli rozdělení roku na 360 dnů a 12 měsíců po 30 dnech. Což bylo přibližně 4000 let před n. l. Přeš Egypt se kalendář dostal do Řecka (přibližně v 800 let před n. l.).
Jenže došlo ke zjištění, že se měřený čas rozchází s přírodním rozdělení času, načež se rozhodli kalendář pozměnit. Zreformovaný kalendář se jmenuje juliánský a bylo to 46 let před n. l. Rok se rozděloval na 365 dnů a 6 hodin. Od roku 365 n. l. byl kalendář přijat napříč celým křesťanským světem. Nakonec i v tomto kalendáři dochází k odchylce, která v roce 1582 n. l. měla 10 dnů. Na základě buly papeže Řehoře XIII. se posunul kalendář o zmíněných 10 dnů a délka roku se změnila z 365.25 dní na 365.2425. Takto upravený kalendář je nazýván gregoriánský. Byl přijat katolickým a následně i protestanským světem. Protestanská část se novému kalendáři dlouho bránila, nakonec jej ale postupně přijala. I přes úpravu délky roku není kalendář úplně přesný a odchylku má jeden den za 3280 let.
Není 12 hodin jako 12 hodin
Kalendář bylo potřeba rozdělit i na den a noc. Ve dne na základě polohy slunce a v noci dle polohy hvězd. Kolem roku 2000 před n. l. se ustálilo babylonské dělení na 12 hodin ve dne a 12 hodin v noci. Každá hodina měla však jinou délku na základě roční doby, kdy je den kratší a delší. Až teprve, když se čas začal měřit pomocí kolečkových hodin, došlo na sjednocení časového úseku hodiny, tedy 60 minut. Toto měření se nazývá ekvinokciální. Ani tak ovšem použití nebylo jednotné.
Itálie začala den západem slunce a den měl 24 hodin – těmto hodinám se říkalo vlašské hodiny (někdy také italské hodiny).
Naproti tomu Norimberské hodiny (někdy také velké hodiny) v některých jihoněmeckých městech rozdělovali den a noc po 12 hodin s tím, že den začal od východu slunce. Délka hodiny se měnila dle nařízení městské rady po asi 3 a půl týdnech.
Nakonec v Německu a Francii fungovaly hodiny rozdělené na 12 hodin, ale se začátkem měření od půlnoci. Tedy systém, který známe nyní.
Vlašské hodiny platily i Čechách do 17. století, poté byly vytlačené těmi německými
Vodní hodiny
Mimo jiné se objevili také vodní hodiny, které měřili čas podle vodní hladiny. Díky tomu nebyli závislí na denním světle nebo na hvězdách, které mohli být zakryté mraky. Takové hodiny se za Sokratovy doby využívaly u soudů, aby řečníci nemluvili příliš dlouho.
Vodní hodiny se dobře uchytili v Asii. V Asii byl původně den a noc rozdělen na 6 stejných úseků, který se měnil dle roční doby.
Pro zajímavost v Anglii v 9. století vynalezli svíčkové hodiny, které měřili čas postupným spalováním svíčky (jak název napovídá).
Ke konci 16. století došlo k zavedení Německého typu hodin i v Čechách.
V Ženevě roku 1780 došlo k zavedení rozdílného času 4 minut mezi každým poledníkem.
Nakonec ale v druhé polovině 19. století kvůli především železniční dopravě došlo ke zjednodušení rozdělení času na 15 poledníků – časových zón. Počínaje poledníkem nultým v Greenwichi u Londýna. Náš středoevropský čas byl zaváděn od roku 1879 do 1894. Z různých důvodů není časová zóna rozdělena přímo poledníky, ale dle vzájemné domluvy.
Mechanické hodiny
První mechanické hodiny vznikli přibližně v 10. století a byly poháněné závažími (konkrétně kamennými). Kolečkové hodiny vznikly v 13. století.
Mezi první zmínky se řadí Danteho Božská komedie v roce 1320. Postupně se hodiny instalovali především do klášterů, kde určovaly například začátek modliteb.
V 17. století Galileo Galilei vynalezl kyvadlové hodiny, které řešili jeden ze základních problémů, a to brždění hodin.
Řemeslo hodinářství se více rozšiřuje v 16. století, kdy začíná být více uznávaným a svá centra měli především v Německu (Augsburg a Norimberk), ve Švýcarsku (Ženevě) a Anglii (Londýn).
V Německu ovšem 30letá válka způsobila vážné problémy a Německo vrátili o mnoho let zpátky. Během konce války již vnikly ve Schwarzwaldu nové centrum hodinářského řemesla. Je zajímavé, že často zruční sedláci vyráběli během zim hodiny pro přivydělání si.
„Norimberská vejce“ je pojem masivních kapesních hodin, které vznikly jako další evoluce velkých dřevěných hodin, a to díky technickému vývoji, například použití ocelového péra pro zdroj energie.
Mezitím v té době ve Švýcarsku působilo více velmi zkušených hodinářů a jejich centrem byla vesnice La Chaux-de-Fonds.
Další výsadní postavení si získala i Anglie pro jejich potřebu navigace na moři, ale v 18. století se výroba z Anglie z větší části přesunula do více hodinářsky vyspělého Švýcarska.
Během první poloviny 19. století Adolf Lange (díky své ekonomické zdatnosti a zaměstnávání chudšího obyvatelstva) vybudoval saský hodinářský průmysl.
Náramkové hodinky
Přestože průmyslová výroba hodin již naplno běžela v 19. století, tak náramkové hodinky existovaly tehdy jen velmi zřídka, nešlo o žádné velké sériové výrobce. První náramkové hodiny vznikli v roce 1880, kdy si je armáda Německa objednala pro své loďstvo u firmy Girard-Perregaux. V té době se přibližně začaly vyrábět ve Švýcarsku i dámské hodinky, které byly velmi oblíbené u Američanek. Často výrobci vyráběly hodinky tak, aby jako kapesní šly nosit i na ruce. Výrobce hodinek Eterna si v roce 1909 patentoval způsob hodinek nošených na zápěstí a byl to velmi předvídavý krok. K dalším průkopníkům kapesních hodinek patřil také Hans Wilsdorf, které se přestěhoval z německého Kulmbachu do Londýna, aby prodal značné množství hodinek pod značkou Rolex. Přestože se Wilsdorf odstěhoval, brzy se vrátil do Ženevy, kde založil vlastní hodinářskou továrnu. Byl prvním vlastníkem certifikátu „chronometer“. Což bylo na kapesní hodinky velmi neobvyklé. V roce 1919 potom vznikli první chronografy.
V 1913 byly v Americe náramkové hodinky velmi populární až nepostradatelné pro vojáky díky první světové válce. Po válce prudce rostla poptávka, což zaznamenaly především švýcarské firmy.
Následně došlo v 70. letech k revoluci v měření času díky „quartzu“, který je přesnější a levnější výrobu a mechanické hodinky prošly velkou krizí. Nyní jsou mechanické hodinky zajímavé pro nadšence a milovníky úžasného řemesla. Zůstávají naším dědictvím a symbolem.